Císař a leklá ryba
Nedávno jsme s manželem náhodně zaslechli rozhovor skupinky Evropanů, zřejmě nadšených cestovatelů. Začínal slovy: „Už jste někdy v ruce mačkali leklou rybu?“ Následoval krátký zábavný příběh o setkání s indickými podnikateli a hlavním tématem bylo potřásání rukou při loučení.
„To si nedovedete představit – jako byste v dlani svírali leklou rybu! Dlaně a prsty měkké a poddajné jako houba.“ A někdo ze skupiny se pak rozhovořil o pravděpodobném šrámu na lidském charakteru, další přitakával a jiný se jen smál. Manžel, který dlouhodobě spolupracuje s indickými stavebními firmami, se ke mně naklonil: „Šrám na lidském charakteru? To je naprostý nesmysl. Indové samozřejmě velmi dobře vnímají, že my Evropané si při setkání potřásáme rukou, a tak – v úctě k naší kultuře – námi nabídnutou ruku při pozdravu či rozloučení přijmou. Jenomže netuší, jak silně mají ruku stisknout a jak moc jí potřepat. Jejich zvyky jsou jiné, jejich tradičním pozdravem je namasté. Spojí ruce na čele či pod bradou a hlavou se mírně ukloní s pohledem směřujícím k zemi. Já jsem svým indickým partnerům vysvětlil, jak přesně si ruku podáváme, a oni mi oplátkou řekli něco víc o namasté. Holt, jiný kraj – jiný mrav, a tak to platí po celém světě.“
Manžel má pravdu. Vrhat se v Japonsku na každého, s kým se seznámíte, přitom ho opakovaně líbat na tvář tak, jak jste to dělali minulého léta ve francouzské Provence, by nebylo zrovna moudré. A vaši japonští přátelé by se vám určitě nesmáli, že se jejich dědečkovi klaníte úklonou určenou pouze císaři.
Vaše Sylva