O věcech

Mám velmi osobní vztah k některým věcem kolem sebe. Říkám o nich, že jsou moje, i když to zní asi snobsky a sobecky. Přesto si velmi dobře uvědomuji, že všechno na světě je jen dočasné...

můj notebook, někdo říká laptop, můj brácha mu říká noťáček.

Je to atraktivní štíhlý mladík schopný podávat skvělé výkony. Je rychlý, vypadá dobře a elegantně, je extrémně věrný a také, bohužel extrémně žárlivý. Miluje, když se jej dotýkám, je se mnou rád dlouho a sám. Pokud se k němu byť jen přiblíží nějaký jiný mladý muž, dostává záchvaty zuřivosti a pak se mi žárlivě mstí tím, že začne stávkovat. Nedej bože, že se ho cizí muži dotýkají, snese jenom vyvolené profesionály a to na nezbytně krátkou dobu. Vyžaduje velmi něžné zacházení, za každý náznak mé nevěry se krutě mstí. Nedávno jsem si koupila nový desktop. Noťáček se patrně vyděsil, že mám zájem ho vyměnit, či snad posunout do druhé linie. A přestal fungovat. Několikrát mi při práci "ztvrdl", takže jsem musela restartovat, změnil si nastavení pro internetová spojení, začal si pohrávat s firewall a jiné ošklivé věci. Lidé kolem mne mi doporučovali, ať jej reklamuji, popadali se za břicha, když jsem reagovala s tím, že to nic není, že je nutné s ním jen promluvit. V tiché chvilce jsem si k němu sedla, několikrát ho pohladila a něžně jsem mu vysvětlila, že jej opravdu nemíním měnit, že je pro mne "number one" a že je můj jediný miláček. Že desktop je na práci otrockou a ON je na práci kreativní. Restartovala jsem a vše bylo v naprostém pořádku. "Jaks to udělala?" ptali se mě přátelé. "No, promluvila jsem s ním." Pobavené úsměvy a žádný komentář.

moje auto.

Ke svým autům jsem měla vždy velmi intimní vztah. Skrze řadící páku jsem slyšela tlukot jejich srdce, cítila jsem jejich bolesti a naslouchala jejich přáním. Mé první auto byla štíhlá, krásná a stříbrná Opel Calibra. Všichni ji obdivovali, byla to elegantní a razantní mladá dáma. Z počátku jsem si myslela, že se nedomluvíme, ale byla velmi inteligentní a nad věcí a tak se rozhodla, že bude rozumnější, když mne bude respektovat a vycházet mi vstříc. Měla mne velmi ráda, ale protože to holt byla ženská, dovolila, s rozkoší, aby si do ní čas od času sedl i nějaký ten muž. Musel to být ale dobrý řidič, nekňuby nesnášela. To pak brblala, temně hučela, řachtala ventily a hrozila, že vypne elektroniku. Moje dámička mne jen jednou nechala na holičkách. O půlnoci, někde za Pohořelicemi, tma byla jako v pytli, nikde nikdo, ticho a temno tak, že by se i auto začalo bát. A to se taky stalo. Dáma se vyděsila a nechala nás v tom obě. Ještěže já už tehdy měla jeden z prvních pokusů o mobilní telefon - Benefon a tak se mi podařilo i přes tak pokročilou dobu přivolat pomoc. Ale ta půlhodina, kterou jsme obě v noci, ve tmě o samotě spolu strávily, byla krušná. Odpustila jsem jí. Jsem přece rozumná. 

moje mobilní telefony.

Mám je ráda - mám, ale nespávám s nimi, tak jako mnozí jejich uživatelé. Jsou to dva poctiví a klidný chlápci, oba mladí. Jeden štíhlej, na hřbetu stále nosí nakousnutý jabko a hrozně rád se ode mne nechá hladit po bříšku, který má lesklý a hladký jako led. Druhej se rád rozvaluje na všechny strany a je docela velkej a tlustej. A taky těžkej. Máme spolu klidný a vyvážený vztah bez překvapení, jen se mi chlapci čas od času někam schovají a pak z toho mají děsnou srandu.

můj byt.

Místo klidu, vůně, prostoru a světla. Vzájemně se milujeme a respektujeme. Je plný slunce, nejraději poslouchá barokní hudbu a chrochtá blahem, když jej paní Fišlová nablýská tak, že se dá jíst z každého koutku jeho podlahy. Jen ložnička neustále zlobí. Probíhají jí silné geopatogenní zóny a tak je frustrovaná, že si těch nocležníků moc neužije a žárlí, protože všichni návštěvníci chtějí spát v místech určených k meditacím.

můj dům na ostrovech.

Je to líná a ignorantská potvora. Rozložitej dědek, kterej vlastně není dědkem, jenom se tak tváří. Neustále mi dělá nějaké naschvály, člověk, aby okolo něj lítal a věčně někde něco spravoval. Naštěstí to nemusím dělat já, ale těch nervů, co s tím je. Dědek, místo aby si vážil, že všude kolem něj lítají ptáci, sedají si na jeho dřevěné zábradlí, že v něm leze spousta hnědých, zelených i jinak barevných ještěrek, že všude kolem je plno slunce, stromů a květin a že má úžasný výhled na oceán, tak místo toho věčně brble. Brble, povrzává, popískává, praská, roztahuje se a zase smršťuje, no prostě vydává neskutečnou škálu zvuků. Ale myslím, že uvnitř má duši dobrou a že mne má vlastně docela rád. Koho ale jistojistě tajně miluje - je údolí a zátoka, ve které stojí.

moji hroši.

Ó, moji plyšoví hroši. A taky nesmím zapomenout na Binga, který ovšem žádným hrochem není. Bingo je miniaturní plyšový žabo-hrocho-medvídek s úsměvem tak kouzelným, že byste za něj zaplatili i milion dolarů. Myslím za ten úsměv, ne za toho hrocha. Kdybyste o něj i přesto měli zájem, napiště, já s ním promluvím, třeba se dohodnete. A pak následuje sestava hrochů od nejmenšího Nukiho, přes mého současného spolunocležníka Jumba (ten je celý placatý a hebký na dotek), až po největšího Prdíka. Nově k nim teď přibyli Hugo s velkýma modrýma očima a Ludvík Kurvík s růžovým srdíčkem na pupíku.

moje boty.

Bolestná kapitola. Koneckonců, jsem ženská. Můj brácha říká, že můj vztah k nim je paranoidní a dokládá to vysokým (dle jeho vyjádření) nevídaným počtem párů, zakoupených za období jednoho běžného měsíce. No, přehání... Znáte přece chlapy.

moje parenica.

Parenica neuzená, bílá, krásně stočená do klubíčka, hromadně ležící v lednici mého bytu a čekající na to, až mi ji Adam nebo Gabriel z lásky a přátelství natrhají na tenoučké pásečky. To proto, aby mohla trochu oschnout a dát se po dlouhé minuty vychutnávat u vína. Tímto vyslovuji Adamovi i Gabrielovi poděkování a úctu a sděluji jim, že moc dobře vím, že si čas od času nějakou tu pareničku ukradnou pro svoje vlastní blaho.

moje víno od Mirečka.

Mireček patří do kategorie kamarád a víno, které pěstuje, je tak dobré, že mu raději nebudu dělat reklamu, mohli byste jej totiž vykoupit a na mě by už nezbylo. Podotýkám, že Mirečka jsem poprvé potkala na ostrovech, u nás dole na pláži, a domnívala jsem se, že se jedná o nějakého drzého francouzského piráta. Ne. Jednalo se o drzého a skvělého kluka z Jižní Moravy.

moje sluneční brýle.

Tak. Moje brýle, a to všechny!!!, jsou neskutečně škodolibé až zlé potvory. Zosnovaly proti mně komplot, který se jmenuje Hra na neviditelného. Ty bestie se mi v prvním okamžiku potom, co je odložím, ukryjí na nejnevyzpytatelnější místo v bytě, či místnosti, či domě, prostě tam, kde právě jsem. Někdy je to lednička, jindy nádržka na splachování, vrchní polička skříně, kde jsou normálně jen kalhotky a jiné roztomilé spodní prádlo. Posledně to byla dokonce střecha auta, v kterém jsem přijela domů. Zkuste si takové bestie najít! Je to nekonečná hra a já už dávno ztratila trpělivost, jenomže! ony vyhrávají. Vědí totiž, že já je potřebuju.

Kájin kuřecí vývar.

Kája je moje švagrová. Neocitla se v žebříčku hierarchie O lidech jenom proto, že nejbližší rodina se tak zvaně nepočítá a tedy se nemůže nijak zařadit. Pravděpodobně by tam patřila do mezistupně kamarád s tendencí stát se přítelem, což je velmi vysoko. Dokonce bych řekla, že ji mám raději než bráchu - on je brácha totiž věčná huhla, stále si na něco stěžuje a navíc se ke Káje nechová tak, jak by si zasloužila. Kája je, to vám povídám, nejenom hodná a věrná manželka, ale i půvabná a příjemná žena, prostě NĚCO, co by za normálních okolností dostalo Nobelovu cenu za "Nejlepší manželku světa". Krom toho vaří, a často také pouze jen kvůli mně, kuřecí vývar, kvůli kterému by Magdalena Dobromila Rettigová patrně spáchala i závažný trestný čin, myslím tím vraždu. Napřed by Káju asi mučila a potom, co by chudinka moje švagrová tajemství svého vývaru prozradila, sprovodila by ji ze světa. Já tohle dělat nepotřebuju, neboť vždy, když se vrátím z ostrovů, dostanu na stůl talíř té nejúžasnější polívky, kterou kdy Svět spatřil.

 

Těch věcí kolem mne by bylo jistě ještě mnoho, ale přece vás nebudu trápit a nudit. Jen bych vám poradila. Rozhlédněte se, a přijdete na to, že některé věci vás více milují než jiné, že existují věci škodolibé a také ty, které vás oddaně obdivují a budou vám, bez poruchy, „zázračně“ sloužit po mnoho, mnoho let. Přestože jejich užitná doba již dávno vypršela. Tak to prostě je.

  • Huginek s modrýma očima
  • Nukiho úsměv je také za 1 milion dolarů
  • To je Bingo
  • Jumbo
  • můj Noťáček
  • Náš dům Anse Soleil
  • Meditační pavilon
  • Meditační pavilon se zenovými mísami
  • Bazén
  • Pláž Anse Soleil
  • Místo, kde večer je laskavý a útulný
  • Místo, které je ve dne plné slunce
  • Místo, které je tiché
  • Místo, kde voní skořice a vanilka
Facebook Sylva Lauerová
Instagram Sylva Lauerová