Letěla jsem na ostrovy jako obvykle s Air France, přestože jsem se už několikrát zapřísahala, že s touto pološílenou leteckou společností už nikdy, nikdy létat nebudu. Ale nalákal mne klasicky rychlý přestup v Paříži, navíc letiště Charles de Gaulle II. znám už téměř nazpaměť.

Letadlo mělo odlétat z Prahy v 16:20. Přestože bylo 5. ledna, první skutečně pracovní den nového roku, k tomu ještě sníh a mráz, podařilo se mi na letiště dostat s nádherným dvouhodinovým předstihem, letuška na přepážce ČSA byla příjemná a já se o něco málo později uvelebila u stojánky číslo D3.

V 16:00 oznámili, že se odlet patrně o 1 hodinu zpozdí. Pro nepřízeň počasí v Paříži jsou téměř všechny lety opožděny, a tak naše letadlo ještě ani nepřistálo a bůhvíco ještě. A že prý si máme (všichni pasažéři) u přepážky transferu vyzvednout voucher na občerstvení. Přece si nenecháš zkazit náladu – pomyslela jsem si, tohle už jsi přece zažila nesčíslněkrát. Jenomže k transfer desk bylo možno se dostat zase a jedině přes přepážku východu a po vyzvednutí voucheru zase pěkně zpátky přes security check – vybalit noťas, sundat pásek, předložit průhledný igelitový pytlík s krémečky a rtěnkami a nechat se ohmatat cizí dámou, přestože ač téměř vysvlečeni, stále ještě pískáte. "No jo, to jsou ty kovový výstelky gumových podrážek," prohlásila paní, když mne kontrolovala poprvé. Ne – řekla jsem si – za tohle všechno mi pitomej voucher na nějaký směšný občerstvení nestojí a zalezla jsem do první restaurace na sendvič za své vlastní peníze. Celou dobu jsem si poctivě kapala do očí, po laserové operaci nejsou ještě v pořádku a klima jim rozhodně nedělalo dobře. Po oné hodině nám s omluvou oznámili, že se odlet posouvá o dalších 60 minut. Bylo mi jasné, že teď nestíhám už vůbec nic, a tak jsem vytočila číslo české kanceláře Air France, abych se poradila, zda není moudřejší se opět "vyčekovat" a nechat si vystavit náhradní letenku na další den. Paní to neviděla jako moudré, neboť počasí v Paříži je skutečně špatné a vše by se mohlo opakovat i následující den. Nechala jsem se přemluvit s tím, že v Paříži mi jistě nabídnou hotel (už jsem tam nechtěně přenocovala dvakrát – naposledy předloňskou štědrovečerní noc, kdy vinou francouzského personálu náš Boeing nacouval ocasem do budovy letiště!!! – jo, čtete dobře! Byl to ošklivý Štědrý večer, smutný, osamocený a francouzsky nepřátelský. Brr.)

Čekala jsem tedy jako to prasátko ve chlévě s mnoha dalšími prasátky na to, až se nad námi evropská letecká doprava slituje a my budeme moci nastoupit na let, který jsem si zaplatili, jsme přece pasažéři – a klienti letecké společnosti :-o

Nastoupili jsme v 18:48 hod. a v letadle jsme si poseděli další hodinu a půl, protože mezitím padal už poměrně hustý sníh, sněžné bagry uklízely jak mohly a zdržela nás ještě tzv. de-icing procedure.

Let proběhl v klidu, AF nám naservírovala k večeři nápoj dle vlastního výběru a balíček miniaturních slaných cracker o velikost 6x6 cm. Úchvatná večeře, že? A krásná odměna za dlouhé čekání. ČSA servíruje teplý sendvič z listového těsta s mozzarellou a rajčátky. Ale to je ČSA.

Přesto jsme se všichni uklidnili a doufali v lepší budoucnost.

Po příletu jsme v letadle OPĚT nuceně strávili další hodinu a dvacet minut a to už někteří z nás těžko rozdýchávali. Jeden starší Francouz dostal hysterický záchvat, řval na letušku, ať nás tam klidně nechají spát, vždyť my jsme pro ně stejně jen zvířata a nikdo z nás nikam nespěchá. Pár pasažérů se přidalo. Nic to nebylo platné. Oznámili nám, že přistaneme u terminálu 2D, v průběhu onoho čekání se terminál ještě dvakrát změnil a skončili jsme na 2F.

Bylo mi jasné, že musím okamžitě zamířit k přepážce zvané correspondance, abych dostala voucher na hotel a svoji palubní vstupenku na další let. Myslím tím samozřejmě na let druhého dne večer, to moje letadlo mi uletělo už před pár hodinami. Únava se stupňovala, o hladu mluvit nebudu, oči pálily a chtělo se mi čurat. Nikde žádná toaleta. Nikde žádné bistro, ani nápojový automat. V prostorách, kde spousty lidí čekají na své palubní vstupenky přece nemá smysl nic takového dělat. Architekt musel být pitomec, investor taky. Jaké však bylo moje zděšení, když před přepážkou transfer stálo asi 300 naprosto zoufalých a vysílených lidí. Obsluhovali POUZE 3 zaměstnanci.

Jejich ignorance byla příkladná. Nikam nespěchali, celé letiště bylo stejně vzhůru nohama, neboť naprostá většina letů byla opožděna či zrušena, takže neměli co ztratit. A navíc byli přece v práci. Ale my ne. My už byli na dovolené nebo na služební cestě, někdo na nás úpěnlivě čekal, ale teď jsme čekali my, a to potupně, až se někdo někde smiluje a řady se pohnou. K únavě se přidala tichá hrůza, protože se mezi davem nesla zoufalá zpráva, že AF už nemá žádné hotely, že snad jen jakási levná noclehárna, a že tedy budeme nuceni strávit noc na letišti. NE! To nemůže být a není pravda. Jsme přece v civilizované Evropě. Nemůžou mě tady nechat přenocovat na špinavém, studeném (klimatizace byla nařízena tak, že bylo tak sotva 15 stupňů) a napůl uzavřeném letišti (všechny restaurace byly už zavřeny).

"Je mi velmi líto, madam," koulel na mne ve 23:45 hod. očima poměrně pohledný "marocký" Francouz :-). To, že byl pohledný a že na mě koulel očima, mně bylo v tom momentě naprosto ukradený. Naval hotel, blbe – pomyslela jsem si. "Žádné hotely již nejsou k dispozici, madam. Vzhledem k nepřízni počasí jsme museli ubytovat již v podvečer mnoho stovek hostů a vše je přeplněno." Mé zoufalství dosáhlo vrcholu: "A co mám tedy dělat? Přece nemohu spát na letišti, letadlo mi letí téměř za 24 hodin.“ "Je mi opravdu velmi líto, madam, velmi líto, nemáme žádné hotely. Buď musíte přespat na letišti, anebo vám doporučuji najít si někde hotel sama, třeba v Paříži, neboť všechny hotely okolo letiště jsou obsazeny. Pak nám samozřejmě můžete zaslat účet k proplacení, zde je prosím formulář. O kufr se ovšem neobávejte, ten si nemusíte vyzvedávat, ten je začekován až na Mahé. A ještě něco, madam, čtyř- a pětihvězdičkové hotely neproplácíme. Dobrou noc a na shledanou."

Jako v hnusném snu jsem se znavená, žíznivá a hladová vlekla se svým kabinovým zavazadlem do útrob Charlese de Gaulla II., rozhodnutá zaplatit si Sheraton (nejdražší hotel, který je jediný přímo na letišti). Tam přece musí být volno! Nebylo. "Přeplněno!!!" houkla na mě nepřátelsky recepční, unavená stálým odrážením dotěrných zoufalců.

Co teď? Rozsah mé malé soukromé katastrofy mi došel, až když jsem se vlekla k bankovnímu automatu, protože co chcete dělat v Paříži s 45 eury v peněžence. Po terminálech ležely desítky, co desítky – stovky lidí – jak to jen šlo. A ono to moc nešlo, protože sedadla jsou uspořádána tak, aby se tam těm Francouzům nikdo moc neválel. Všichni nešťastní, unavení, hladoví a asi i žízniví jako já (to, že se mi chtělo čurat, jsem z hrůzy raději zapomněla). A od skupinky těchto pospávajících jsem se dozvěděla, že žádný autobus už nejede, poslední totiž odjel před půl hodinou. Bylo půl jedné v noci.

Nezbylo, než jednat. Ať to stojí, co to stojí. Taxi mi nikdo neproplatí, to mi bylo jasné, ale udělám cokoliv, abych se dostala z tohohle pekla, co si říká mezinárodní letiště, kde pasažér je to poslední, co zaměstnance tohoto gigantu vůbec zajímá. Našla jsem východ k taxíkům a už jsem téměř natahovala, neb se mi dva taxikáře nepodařilo přemluvit, aby mi za úplatek pomohli najít jakýkoliv (klidně i dražší) hotel v Paříži. Cesta do centra Paříže stojí asi 55 eur a já jim nabídla stovku!!! Nezájem. Museli by totiž trochu přemýšlet a mít snahu mi pomoct. To už jsem se o pomoc obrátila i nahoru :-), vzápětí přijel taxikář, naložil mne a nechal se ode mne přesvědčit, že jako taxikář jistě musí znát nějaké ty hotely ve městě a že nutně potřebuji spát. Víte, když letíte na dovču, tak máte zcela jinou motivaci a náladu, než když se plahočíte přes půl planety vlastně z jednoho "doma" do druhého "doma". Cesta z práce vám taky nepřipadá tak úchvatná jako cesta na výlet, byť vede stejným údolím, nemám pravdu?

Všechno klaplo. Ten třetí taxikář byl ten pravý. Před druhou hodinou ranní se mi podařilo dostat do postele v hotelu v severní části Paříže, stálo mne to 130 eur, já byla šťastná jako blecha a taxikář si místo čtyřiceti eur, která by normálně naúčtoval, odnesl 100. Dopřála jsem si luxus sprchy, na recepci si před tím ještě koupila jogurt a snažila se těšit aspoň z toho, jak jsem chytrá, že si s sebou v kabinovém zavazadle vozím troje kalhotky, troje ponožky a dvě trička.

Další den byl ve znamení strachu, že se mi z té zpropadené Paříže nepodaří dostat ani na podruhé. Začínala jsem ji nenávidět. Letiště bylo narvané k prasknutí, každý druhý let byl opožděn a každý čtvrtý zrušen. Nechápala jsem proč, když vesele svítilo sluníčko a nespadla jediná vločka. Ve všech restauracích a občerstveních stály desítky lidí a u security check stály pro změnu stovky! Bylo mi z toho na zvracení. Nicméně jsem patřila k těm ostřílenějším pasažérům a pohybovala se všude s naprostou jistotou švába domácího, tak se mi podařilo příjemně poobědvat v místní Brasserii, vystát zavčasu svoji frontu na bezpečnostní prohlídku a utratit nesmyslně mnoho peněz za další trička a sluneční brýle číslo 12. Letadlo na Mahé mělo odlétat v 19:30 hod.

Mělo. Ale v 19:30 ještě ani nestálo u naší stojánky. Na tabuli se objevil nápis, že "boarding" se posouvá na 20:30. Už je to tady, já neodletím, já se snad z tý zpropadený Paříže nedostanu!!! Cloumala mnou bezmocnost. V okamžiku, kdy jsem zahlédla francouzského zástupce Air Seychelles, vrhla jsem se k němu a sladkým hlasem se vyptávala, jestli letadlo vůbec přistálo a jak celá situace vypadá. Byla jsem skálopevně rozhodnuta se "vyčekovat" ven, vystát si frontu na letenku do Prahy, jet zpátky do svého hotelu a na druhý den se pokusit za každou cenu dostat zpět do naší republiky. "Madam, letadlo právě přistává. A tamhle přichází už i náš palubní personál." Otočila jsem se směrem, kterým ukazoval, a uviděla Normana – urostlého kreolského pilota a za ním hopsající stádečko letušek a stevardů. Klid a mír se rozhostil v mé duši. Já ještě dnes odletím!!! (Tedy pokud zase nenacouváme ocasem do některé ze zdí letiště.)

Dalšími podrobnostmi vás nechci zatěžovat, vše probíhalo jako obvykle, dokonce i to, že mi nepřišel kufr (to je přece u AF obvyklé), a to jsem také předpokládala. Vždyť mi ten marocký Francouz sladkým hláskem říkal: "...o kufr nemusíte mír starost..." Ach jo. Jenomže! Kufr mi nepřišel dodnes a už je to přes týden!!! A v kufru je PODMÁSLÍ!!! pro mou těhotnou německou kamarádku Duniam. Úpěnlivě mě o něj v mailu žádala, na ostrově totiž není k dostání a mléko se tu vyrábí z prášku, což údajně zabraňuje výrobě poctivého domácího podmáslí. Psala mi, že jestli se na ni vykašlu a podmáslí nepřivezu – podřeže se, oběsí se, utopí se a skočí ze skály. Mají to ty těhulky ale těžké, že? :-)  Teď jí musím každý den volat a hlídat, zda je ještě naživu. Pokud kufr VŮBEC NĚKDY dojde, pak bude obsah kufru nahnilý a páchnoucí, neb podmáslová bomba již asi dávno explodovala. Mám to ale smůlu. A se mnou i Duniam. Jen pro vaši informaci, Duniam je moje spirituální sestra. Pracuje s handicapovanými dětmi, její spirituální odborností je šamanismus. Kreolové si ji často objednávají, aby od jejich obydlí či od nich samotných odvrátila hrozbu gri-gri a vyhnala zlé duchy. Ze západních esoterických specialit ovládá pak nejlépe hledání léčivých míst v přírodě. Je to na svůj věk (kolem 30) velmi vyrovnaná žena a září z ní klidné a tiché světlo plné jemného smyslu pro humor. Mám ji ráda. Čekáme teď obě na podmáslí. Já k tomu ještě na kufr. Naděje je už zcela mizivá, znám přece personál letiště Charles de Gaulle, myslím, že zavazadlo zmizelo v nenávratnu i s mými nejoblíbenějšími věcmi, párem knížek, kompletním lékařským vybavením naší domácí tropické lékárny a luxusní kosmetikou. Ještěže jsem z kufru na poslední chvíli vytáhla plyšového Binga, to bych si asi oči ubrečela.

A aby té zvláštní smůly nebylo málo, přibyla k ní ještě notná porce jedu.

O tu se postaral pan Roman Lipčík, patrně redaktor časopisu Instinkt, kterého jsem něčím musela popudit téměř až k bezvědomí.

Kamarád mi poslal link na Instinkt on-line, ať se prý pobavím, že ještě nikdy nic podobného nečetl. Musím se přiznat, že ani já ne. Posuďte sami.

 

Paní Sylva Lauerová je cosi jako spisovatelka.

Sepsala kdysi erotický román Hračka a nato vydala dílko nazvané Michael 2007.
Je o andělích, bytostech, které mezi námi před pár dny možná neviděny poletovaly, čučíce na mrtvé ryby a ptáky na talířích a na ty hromady cetek „pod zmasakrovanými stromy“. Autorka knihy Michael 2007 – ona jí říká esoteričtěji: projekt – ale tvrdí, že andělé mezi námi pobývají stále. Vypráví o nich pozoruhodnou literární formou. I to tvrdí ona sama, na svém webu. A tím, že do knihy vpletla i verše, míří projektem i „k čtenáři nejnáročnějšímu“ – opět autocitát.
Nebylo zřejmě jiné volby v tak duchovně nábožné konstelaci, než aby se kmotření knihy ujala „Eva Horzinková, prostituující se“ svého času v Big Brother. A další z křtitelů, novácká seriálová hvězda Šimůnek, lákal nejnáročnější z náročných čtenářů slibem, že se svlékne, což nakonec odbyl jen sundanou košilí. Však správně se autorka křtěné knihy pohoršuje nad tím, jak si všichni jen lžeme a lžeme, což má snad být objevný leitmotiv jejího dílka.
Když se mu takhle spustili okřídlení kámoši, lze se divit samotnému Ježíškovi, že letos i jemu ruplo v bedně a, jak nám prozradily tržní statistiky, roznášel víc erotických pomůcek než kdy v uplynulých letech?
A Benedikt XVI., který přirovnal homosexuály k civilizačním emisím a lidstvo k ohroženým deštným pralesům, zatímco v sakristii jeho kolega ve víře možná právě „ojížděl ministranta“, aby zatloukl kramli do stropu Sixtinské kaple a oběsil se na štóle.

 

Pán zřejmě Michaela ani neotevřel, jinak by nikdy nemohl napsat, že "naše lži" jsou objevným leitmotivem mého dílka. Splácal prostě páté přes deváté. Projekt si spletl s knihou, o výstavě zřejmě vůbec neví. Ve vší své popuzenosti nebyl ani schopen řádně přečíst těch pár řádků, které o Michaelovi na webu mám. I když na webu zjevně byl :-) - jak jste si všimli - "miluje" mé citáty. Je asi nepřítelem webových stránek obecně anebo jen těch, kde jsou otiskovány články a názory druhých... nikoliv autora webu. A je také nepřítelem erotických pomůcek. Je mi ho líto – okrádá se o jistou část "bezpečného" sexuálního potěšení, navíc bez morálních následků. Když už jsme u morálky, nejhůř asi dopadla chudák Evička a Mirek, kteří mi přijeli pomoci pokřtít Michaela v rámci Dámského klubu v Brně na Šelepce. Kdyby si za to aspoň vzali nějaký prachy, aby víra páně Lipčíkova v jejich prostituci byla naplněna.

Když jsem to tak četla, říkala jsem si, jak tenhle mužskej asi vypadá. Ještě že tu máme náš starý dobrý google, záhy jsem jej uviděla. Jů, lidi, ten se ale mračí!!! Sedí mezi svými osmi a půl tisíci svazky (tak obrovskou má knihovnu - klobouk dolů - jen doufám, že čte i ty knihy, nejenom hřbety, jak říkal pan Werich v předscénách Osvobozeného divadla) a strašně se mračí do světa. Že by ho něco otrávilo? No, asi to byl Michael2007. I když vlastně ne, protože kdyby ho čet', věděl by, jak napsat název knihy, a kdyby ho čet', tak by možná již po přečtení Osmého dne pochopil, o co mi šlo, a svůj jed nevystříkl.

Neměla bych si dát také tu práci a spočítat všechny své knihy? Po pádu bolševika to bylo něco přes 4 000, ale upřímně, kdo by dnes ztrácel čas tím, že si počítá všechny své knihy...

 

Post scriptum:

1. Onoho dne, kdy se provoz pařížského letiště téměř zastavil – napadl v Paříži pouze 1, slovy JEDEN, centimetr sněhu. Viděla jsem to na vlastní oči.

2. Nelítejte s podmáslím v kufru – nevyplácí se to. :-)

3. K fotografii pana Romana Lipčíka mne napadla jedna ze základních esoterických tezí:

Energie se nikdy neztrácí, nemůže být zničena ani neutralizována.
Je-li zabráněno jejímu přirozenému, pozitivnímu vyjádření, změní se její kvalita v opak a stává se jedem.